Mourka stůně
Tak tentokrát se můj „výlet domů“ vyznačoval zase jednou kočičími starostmi, ale pěkně po pořádku.
V pátek jsme přijeli na chatu, kde rodiče stále ještě bydlí (je to takové naše letní sídlo) a holky se jako obvykle objevily hned, jak uslyšely zvuk motoru našeho auta. Tedy – až na jednu „maličkost“ – chyběla Mourina. V následujících chvílích mi bylo řečeno, že ve středu se odehrála na zahradě jakási kočičí noční potyčka (nevíme koho a s kým), ale podle okolností to vypadalo na střet Mourky s neznámým protivníkem, jelikož prý celé čtvrteční odpoledne byla zalezlá v zimním příbytku a nepřišla se ani nažrat. V pátek po našem příjezdu na chvíli opustila své vyhřáté hnízdečko a bylo vidět, že jí není dobře, v první chvíli mi připadalo, že má něco s levou zadní nožkou a celkově vypadala tak nějak apaticky a zesláble a navíc jsme v jejím trusu, který zanechala netradičně přímo před boudičkou, našli škrkavku. Po chvíli jsem si ještě všimla, že má každou zorničku jinak rozšířenou, to už se mi nezamlouvalo vůbec. Takže šup s Mourkou do přepravky a hurá k veterináři.
U pana doktora jsme popsali známá fakta, přičemž poškození nožky jsme celkem vyloučili, protože nám při odchytu do přepravky na první pokus utekla a nevypadala na pohybové problémy ani na noze nebylo nic nápadného. Upozornili jsme na zorničky a škrkavku, takže okamžitě dostala odčervovací tabletku. Následovalo měření teploty a zděšení – teploměr ukázal 40,9 stupňů Celsia. (Kočky mají tělesnou teplotu zhruba o 2 stupně vyšší, ale můžete si spočítat, že i tak měla prakticky horečku). Vzhledem k nic neříkajícímu nálezu jsme to přisoudili nějaké viróze, takže lup ho Mource jednu včeličku s antibiotikem a druhou s antiflogistikem a jelo se domů s tím, že další injekční ošetření zvládneme sami.
Pacientku jsme umístili do velké přepravky a taťka vyrobil malý záchůdek z kanystru od kapaliny do ostřikovačů. Večer už se Mource srovnaly zorničky, napila se, něco snědla, došla si i na záchod a hlavně se dožadovala pozornosti – jak jsme si jí chvíli nevšímali, už nás volala, vrněla, že se málem klepaly v kredenci talíře a koukala na nás těma svýma zelenýma očičkama. Nicméně jsme se také potřebovali vyspat, tak jsme ji nechali v jejím provizorním nemocničním pokojíčku v teple u kamen, zatímco její sestřičky se nejspíš choulily při bodu mrazu ve venkovním příbytku.
Ráno se zdála být Mourka veselejší, s chutí se nasnídala a opět se každou chvíli dožadovala mazlení. Den naší pacientky proběhl celkem v poklidu. Nemilé překvapení však přichystalo nedělní ráno, kdy se z přepravky linul podivný zápach, který jsme přisoudili nejspíš mírnému průjmu. Vyčistili jsme proto záchůdek a kompletně celou přepravku a zdálo se, že je vše v pořádku. Po obědě jsem si najednou všimla červenohnědých fleků na novinách, které měla Mourka na dně přepravky. Koukla jsem na Mourku, která si čirou náhodou čistila prdelku a nejdřív jsem myslela, že má krvavý průjem, ale když jsme ji vyndali z přepravky a mohla jsem ji prohlédnout, zjistila jsem konečně příčinu horečky – měla totiž na levé zadní noze vedle zadku dirku po prasklém abscesu, ze kterého tekl hnis a který musel být umístěn ne na vnější straně stehna (protože na noze nic vidět nebylo), ale zřejmě někde směrem do bříška. Takže zase šup s Mourkou do menší přepravky a znovu na veterinární pohotovost. Pan doktor změřil teplotu (opět horečka, i když o pár desetin nižší), ránu vyčistil, natlačil do ní antibiotikum v podobě pasty a to jsme zírali potřetí – část toho antibiotika jí totiž vytekla řitním otvorem! Nikdo z nás nechápe, co se tedy vlastně stalo a proč ta rána komunikuje s konečníkem, ale zítra je potřeba ránu znovu vyčistit a denně píchat antibiotika. Jak konečník, tak prasklina po abscesu by se snad měla zacelit sama. Držte palce, snad se z toho naše odrostlé mimčo vylíže…
